Ve středu 10. března to bude přesně rok, co začalo být české školství konfrontováno s nezbytností distanční výuky.

Čemu byli a jsou nuceni čelit žáci? A čemu jejich učitelé? Jak moc je situace pro jedny i druhé obtížná?

Mohu uplynulý rok rekapitulovat a nahlížet pouze ze své, a proto logicky subjektivní zkušenosti učitelky roudnického gymnázia. Nicméně dovolím si podělit se s vámi o pár postřehů.

10. března 2020, úterý, před velkou přestávkou začaly prosakovat zvěsti, že budou „covidové prázdniny“. Jakási varianta chřipkových, to už tu bylo… Po zbytek týdne jsme v domnění, že nastalá situace nebude mít dlouhého trvání, rozpačitě přešlapovali v komunikačních kanálech e-mail, Bakaláři, messenger… Záhy jsme naštěstí zahájili jednotnou výuku v Google Classroom. Šlo to, občas ztuha, ale šlo. V červnu přijímačky, maturity a zdálo se, že se blýská na lepší časy. Dokonce i maturitní večírky…

Best in covid! Léto budiž pochváleno. Naivní opájení se vítězstvím.

Nový školní rok. Normální výuka.. Ale protože v čele našeho ústavu stojí vizionář a workoholik, již v posledním srpnovém týdnu cvičně zakládáme virtuální třídy v systému Teams vhodném pro distanční výuku.

Distanční výuka. Ilustrační foto

Škoda, škoda, že pravomoci ředitele končí za zdmi gymnázia, kdyby lidé jeho střihu vedli tuto zemi, možná by mé zamyšlení mapovalo situaci jen do léta 2020.

Netrvalo dlouho, dvě tři karantény kolegů i tříd a byl tu 5. říjen a s ním opět distanční výuka. Škola se proměnila v jedno velké call centrum. Se sluchátky na uších jsem si připadala jako Otík z filmu Vesničko má středisková. Někdy i podobným intelektuálním záběrem (když jsem si zoufala, že studenti nevidí mnou vloženou prezentaci či neslyší můj hlas). Občas hodiny připomínaly spiritistické seance (ihned to glosoval vtip, který proběhl internetem). Ale bylo milé slyšet “duchy“. S těmi vstřícnějšími se i vídáme: někdo v pyžamu, někdo má korektně nastavené pozadí ,ale někomu kamera nefunguje nikdy. Učíme podle běžného rozvrhu, a tak po ránu je někdo ještě v polospánku a po obědě možná ruším něčí slastnou siestu…

Obrovsky si vážím všech studentů, kteří neztrácejí morál, hlásí se v hodinách, smysluplně odpovídají, píší vtipné práce, zvesela mě zdraví…protože pro studenty je sociální distanc strašlivý. Kam se podělo tlachání na chodbách, předbíhání v jídelně, společné courání se do školy, sportovní kurzy, výlety, exkurze, divadla…zkrátka miliony drobností a zdánlivých nepodstatností, které se ale měly stát hýčkanými vzpomínkami na bezstarostné časy strávené ve školních škamnách.

Pro moje žáky to je těžší než pro mě.. Protože my, učitelé, jsme dospělí a a priori disciplinovaní. Jasně vidíme, že mnozí lidé téhle době obětují maximum. Lékaři, sestry, všichni ti, kdož musí dennodenně čelit bezprostřednímu ohrožení nákazou, mnozí navíc i existenční nouzí.

Nikdy bych si nepomyslela, že téměř v závěru své pedagogické kariéry budu připravená o to, co mě u mé profese drží víc jak třicet let – o bezprostřední kontakt se studenty.


V rámci cyklu Rok pandemie budeme v březnu publikovat vaše příběhy a komentáře. Jak se tato nelehká situace dotkla vás osobně? Jste ochotni se s námi o vaše zážitky podělit? Kontaktujte nás na sociálních sítích nebo na mailu info@roudnicemanavic.cz. Děkujeme.